Dvě děti, tři startupy, jeden hlas

Každý nástroj, který jsem kdy vypustil do světa, začal jako osobní nouzová situace. Nouzová situace za Keebye měla dvě jména a jednomu z nich bylo méně než šest měsíců.

Tohle je situace, do které se aplikace narodila. Pracuju se startupy, kde jde o hodně: investovalo se do nich přes $1M a na dodávání záleží. Ne s jedním startupem: s několika najednou, každý má vlastní kódovou základnu, vlastní priority, vlastní „tohle mělo být hotové včera“. Taková práce nepřichází jako úhledná fronta. Přichází jako dráhy: v jedné migrace, ve druhé review, ve třetí postmortem incidentu a k tomu se na pozadí plní jeden slackový kanál na každou dráhu.

A pak se nám narodilo druhé dítě.

Kdo někdy držel spící miminko, zná tu specifickou fyziku: máte jednu ruku, možná. Jste, funkčně vzato, jednorukým vývojářem, a to celé hodiny v kuse. Mezitím se dráhy nezastavují. Agent dokončil refaktoring a čeká na pokyn. Otázka od druhého klienta tam leží a stárne. Průtok vašeho psaní — ta věc, přes kterou potajmu prochází celý váš výstup — se právě propadl o víc než polovinu.

Matematika, která se rozsypala

Slib agentů na psaní kódu s AI je reálný. Claude Code opravdu odpracuje refaktoring přes několik souborů, zatímco vy děláte něco jiného. Rozjeďte dvě nebo tři dráhy a na papíře fungujete jako nějaký násobek sebe sama. Tenhle pitch četl každý, kdo se honí za desetinásobným výstupem.

Jenže ten násobek má jmenovatele, o kterém nikdo nemluví: každá dráha se posouvá díky přirozenému jazyku, který vyprodukujete vy. Prompty, přesměrování, review, odpovědi. Pokud produkce takového jazyka vyžaduje dvě volné ruce a plné přepnutí kontextu do správného okna, pak vaše dráhy nejsou vůbec paralelní — jsou naporcované v čase přes jediné hrdlo. Přidání další dráhy přidává koordinační náklad, až se z „násobitele“ potichu stane režie.

To hrdlo jsem cítil fyzicky. Měl jsem v hlavě další instrukci celou hotovou — „vrať změnu schématu, přejmenování v API nech být, spusť migraci znovu“ — a ona tam prostě jen visela, ve frontě za miminkem, za sendvičem nebo za mýma vlastníma rukama uprostřed úkolu v jiné dráze. Myšlenka byla okamžitá. Úzkým hrdlem bylo doručení.

Nepotřebujete desetinásobné ruce. Potřebujete druhý výstupní kanál.

Proč mi stávající nástroje neseděly

Zkoušel jsem diktovací nástroje — dobré existují a říkáme to na rovinu na srovnávacích stránkách. Ale moje požadavky formoval přesně ten den, který jsem právě popsal, a tři z nich se ukázaly jako nesmlouvavé.

Muselo to fungovat v terminálech. Moje dráhy žijí v iTerm2 a tmuxu, často přes SSH. Vkládání ze schránky se rozbíjí přesně na těchto místech. Potřeboval jsem něco, co umí psát — syntetické stisky kláves v tempu, kterému terminál stačí.

Muselo to být lokální. Věci, které diktuju, jsou vnitřek cizích firem: nevydané produkty, rozhodnutí ze světa investorů, bezpečnostní diskuse. „Posíláme zvuk do cloudu, ale zodpovědně“ je dobrá odpověď pro spoustu uživatelů. Nemohla být moje. Převod řeči na text musel běžet na mém vlastním hardwaru, prokazatelně, v případě potřeby s vypnutou Wi-Fi.

Muselo to být neviditelné. Žádné okno aplikace, žádný režim, do kterého se vstupuje. Podržíte klávesu, promluvíte, pustíte, hotovo. Nástroj, který si žádá vlastní dráhu, celý smysl popírá.

Tak jsem to postavil. Keebye je malá nativní aplikace v menu baru pro macOS — postavená na Tauri, aby zůstala lehká — a drží přesně ten tvar: podržíte pravou ⌘, promluvíte a slova přistanou v aktivním editovatelném poli. Modely běžící přímo na zařízení (výchozí, laděný na angličtinu, volitelný engine pro 25 jazyků nebo nativní od Applu), offline po prvním stažení, čištění podle pravidel s volitelným doleštěním lokálním LLM, slovník na projektový žargon, historie pouze v textové podobě, která se po 30 dnech sama maže, a žádná telemetrie. To nejsou přídavná jména z brožury; je to seznam požadavků z toho gauče, s tím miminkem.

Co se doopravdy změnilo

Chci tady být opatrný, protože zakladatelské příběhy snadno sklouznou do fikce. Nedám vám procento zlepšení; nikdy jsem ho neměřil a stejně bych nevěřil ničímu číslu.

Co vám říct můžu, je jaké ty dny jsou teď. Zformovaná, ale nedoručená instrukce z velké části zmizela: když dráha potřebuje pokyn, podívám se na ni, podržím klávesu a řeknu, co je potřeba. Odpovědi lidem — zprávy na Slacku, které dřív stárly celé hodiny, protože odpovědět znamenalo opustit dráhu — odcházejí v mezerách, vyslovené do jakéhokoli okna, které má fokus. A jednoruké hodiny přestaly být mrtvými hodinami. Část těch nejužitečnějších pokynů, které dávám, vzniká vestoje, při chození po pokoji, se spícím dítětem v náručí.

Upřímné limity tam pořád jsou. Diktování za vás nemyslí; zamumlaný, napůl zformovaný prompt vyprodukuje zamumlaný, napůl zformovaný výsledek, ať už vyslovený, nebo napsaný. Keebye je software v předběžném přístupu se vším nedodělaným, co k tomu patří. A hlas je doplněk rukou, ne jejich náhrada — pořád píšu spoustu věcí, jen už nejsem jediným bodem selhání pro všechny dráhy najednou.

Teze, pokud nějaká je

Řeči o desetinásobném vývojáři si vždycky představovaly jednoho člověka, který píše rychleji. Přišlo ale něco divnějšího: jeden člověk, který diriguje — několik polosamostatných drah, každá čeká na jednu větu. V takovém světě není vaší pákou počet slov za minutu. Je jí to, jak levně dokážete doručit záměr té dráze, která ho zrovna potřebuje, ať jste v jakékoli fyzické situaci.

Pro mě se tím nejlevnějším kanálem ukázal být ten, který jsem měl celou dobu.

Pokud vaše dny vypadají aspoň trochu takhle, podrobnosti postupu najdete v článku Řízení Claude Code hlasem, a pokud angličtina není jazyk, ve kterém myslíte, přečtěte si, proč by diktování nemělo být jen anglicky. Keebye je v předběžném přístupu pro macOS; bezplatnou zkušební verzi spustíte níže. Vznikl přesně v situaci, které slouží: jedna ruka plná, dráhy pořád běží.